Halloween v Domečku

Den 31. října je dnem, kdy je hranice mezi světem lidí a duchů nejtenčí. Dnes se ale povedlo smazat i jiné hranice a já jsem za to moc vděčná. Téměř dospělí deváťáci a někteří osmáci se převlékli za strašidla a vytvořili báječnou stezku s úkoly pro své mladší spolužáky, i pro ty nejprckovatější ze školky. Maminky a paní učitelky napekly tolik dobrot, že si na své přišlo každé z téměř stovky dětí, které naši stezku absolvovaly. Sešli jsme se… U stolu s dílničkami, u rautu, u holek ze šesté třídy, které kouzlily se štětcem na dětských tvářích, sešli jsme se u ohně a ve frontě na stezku. Povídali jsme si, družili se, kvitovali nechutně dobrý raut a byla pohoda… Cítila jsem tak příjemnou energii, že bych si troufla ji nazvat až pospolitostí.

A proto bych moc ráda poděkovala všem, kteří se na halloweenském večeru v Domečku podíleli. Všem maminkám a kolegyním, které napekly, chlapům z technických služeb za donášku stolů, i paní Rakové z knihovny, Romanovi a Lubošovi, kteří nám donesli horký čaj, který byl slaďoučký a hřejivý, jak už se na takový školní čaj sluší, děkuji paní Němcové za to, že se věci dějí dřív, než o ně poprosím, děkuji všem kolegyním, bez kterých by nic neproběhlo tak hladce, děkuji všem malým odvážlivcům, kteří prošli stezku a jejich rodičům, že je k nám vzali, a především děkuji dětem z osmé a deváté třídy, protože to, jak se zhostily svých úkolů, to mě dnes dojalo (a to se stane maximálně jednou za deset tisíc let).

Dovolím si citovat jedno s malých strašidýlek, jehož hodnocení jsem náhodou vyslechla – bylo to vopravdicky super.

Tak snad zase rok…

Tereza Suchá